Letošní mistrovství světa v rogainingu se konalo v lotyšském národním parku Rāzna, nedaleko běloruských hranic, v ráji čápů a bobrů. Pořadatelé pro závod zvolili téměř neosídlenou zvlněnou krajinu pokrytou jezery, bažinami, listnatými lesy a luhy.
Do Lotyšské republiky jsme se vydali autem společně s Jirkou Kolovským, cestou tam a zpět jsme navštívili Bělověžský prales, litevské a lotyšské národní parky, hrad Trakai, duny na Kurské kose či Rigu.
Centrum závodů se nacházelo na louce ve středu národního parku. Shromaždiště bylo výborně připravené, kromě všech běžných věcí (hash house, sprchy, wi-fi pokrytí,..) zde byl i například stánek seznamující s místní vegetací nebo stánek pro nabíjení mobilů, čelovek. Ze shromaždiště jezdily autobusy na modelový trénink. Rogaining je v Lotyšsku, stejně jako v ostatních pobaltských státech, velmi populární (mají dokonce okolo deseti akcí za rok), a tak kdyby nebyl limit 1000 závodníků, přijelo by klidně dvakrát více lidí.
Těšili jsme se na poměrně rovinatou krajinu odhadujíc, že bychom mohli naběhat i 150 km, když v českých horách dáváme 130. Udělala nám radost také skvěle vypadající mapa, podobná orienťácké. Vystřízlivěli jsme ihned na modelu, kde jsme pochopili, co za terén nás čeká... Bílá na mapě znamená spíše dvojkový hustník, hustníky jsou ještě hůře průchodnější, menší cesty nejsou v terénu moc patrné a zarostlé louky taktéž nejsou žádný med. Zkrátka džungle, humus, hnus, fekál,... našli jsme pro tento typ krajiny během závodu mnoho lichotivých slov. Vrstevnice nás rovněž moc nerozradostnily, neboť úplně neodpovídaly skutečnosti (hnedle na druhou kontrolu na modelu jsme kufrovali). Přesto nutno říci, že mapa byla nadstandardní.
Startovalo se v pátek ve dvanáct hodin místního času. Tři hodiny před startem jsme obdrželi mapy. Vzhledem k menšímu území stavitelé zvolili velké množství kontrol (přibližně sto), takže bylo zřejmé, že dlouhé obíhání po cestách nás příliš nečeká, ale bude to sbírávání jedné kontroly za druhou a mezi nimi pěkné postupy terénem. Po prozkoumání bodových hodnot jsme se rozhodli proběhat východní polovinu mapy, kde se nacházely nejvíce bodované kontroly. Poté jsme si nasadili startovní čísla, utáhli šňůrky s čipy, vyzvedli GPS zařízení a přesunuli se do startovacího prostoru.
ve startovním prostoru
Zazněl startovní výstřel a nabrali jsme směr první kontrola, za námi nekonečná řada dalších závodníků. Cestu na první kontroly jsme si ještě museli klestit sami. S přibývajícím časem už však vzrůstal počet vyšlapaných dálnic a jejich šířka, takže po třech, čtyřech hodinách již to bylo o tom najít ke každé kontrole správně vyšlapanou stopu. Když se ji nepodařilo najít a šli jsme svůj postup bylo to leckdy několikrát pomalejší a namáhavější. Také jsme zjistili, že ambiciźní plán zvládnout pět vzdušných km za hodinu již první hodinu nezvládáme, a tudíž jsme postupem času začali vynechávat některé málo bodované lampiony. Na jihu mapy to šlo výborně, zde bylo spoustu cest, tady jsme nějaký čas zase ušetřili, horší situace nás čekala na východní části mapy, tam bylo cest jako šafránu. Na severu už to opět bylo lepší. Terénem jsme více chodili či popobíhali, na cestách jsme běželi. Míjeli jsme opuštěná rozpadlá stavení, obíhali jedno jezero za druhým, překonávali močál za močálem. Viděli jsme vliv bobrů na místní prostředí, velké paseky, hafo bobřích hrází a zatopených končin. Potěšila nás občerstvovačka, kde stáli pořadatelé a nalévali pití do kalíšků. Úsměv nám trochu zhořknul, když jsme do sebe vyklopili první kelímek a zjistili, že se jedná o rajčatový ionťák. Nechápu, jak tohle může někomu chutnat :D
cestou na první kontrolu
Poměrně záhy přišla noc a s ní i nejzajímavější postupy nejdále od shromaždiště. Prodírali jsme se dále kopřivami, trním a jinou vegetací, proplétali mezi desítkami třímetrových bolševníků, přeskakovali kládu za kládou, brodili potoky a mokřiny. Naštěstí mapově jsme to zvládali, a tudíž jsme se vyhnuli větším zaváháním. Kofeinové tablety účinkovaly, takže naše oči svítily a hleděly stále upřeně do mapy, na buzolu a nástrahy před námi.
Odbila asi první hodina ranní, když jsme dorazili na nejvíce bodově ohodnocenou kontrolu na kraji mapy. Již na ni to byl děsivý postup, žádná vyšlapaná pěšinka, později jsme zjistili, že většina závodníků se jí vyhnula (u devíti bodových kontrol nás nikdy nečekalo nic přívětivého). Vyrážíme na následující kontrolu. V mapě bílý les bez převýšení, Fanda konstatuje, že podle vrstevnice se zdá, že tam bude nějaká bažina, já s ním souhlasím, ale pokračujeme ji vstříc v domnění, že to nebude nic neobvyklého. Běžíme kousek hvozdem a najednou stojíme na okraji velké hluboké bažiny, z níž vyčuhují jen stromy. Zase monstrózní bobří práce. Obíháme jí východně, vrháme se mimo mapu. Po hrázi z klád to nejde, a tak volíme cestu pod ní. Asi dvě stě metrů se po pás brodíme bažinou, nevíme, kde jsme, jestli ta bažina někde skončí, zda se dostaneme zpátky na mapu nebo se ocitneme až někde v Bělorusku, jen si hlídáme, aby nám zde nezůstaly boty a svítime si pro hledání ideální cesty. Nejsme sami, kdo zde šel, zříme stopy dalších zoufalců. Poté nám ještě chvíli zabere než trefíme správný směr a jsme zpět na mapě. Postup nám zabral téměř hodinu, ale ženeme se vstříc dalším zážitkům.
Zbytek noci je bezproblémový, zdoláme největší kopec s rozhlednou a dostáváme se na sever mapy. V těchto místech končí dlouhá temnota a začíná rozbřesk. Načepujeme vodu na jednom z water pointů a ladíme trasu do cíle. Čas plyne a my spěcháme zpět do centra. Na cestě nás očekává ještě jeden neobyčejný postup. Opětovně nevinně vypadající, jen louky, tušíme, že zabušené, ale nic co bychom už neznali. Vyšlapanou stezku nevidíme, a tak kráčíme svým postupem, doprovází nás zatoulaný psí společník. Ocitneme se na okraji louky, opět dvoumetrová vegetace, tentokrát ovšem dost hustá, místy nelze vůbec prorazit. Střídáme se v klestění cesty, kličkujeme lučinou, doufáme, že již budeme venku. Znovu hodinový postup. Inu, kdo chce zažít opravdový rogáč, musí vyrazit sem, u nás je to jen procházka růžovým sadem.
Zbývají tři hoďky do konce, nabíráme rychlost a věříme, že se nikde už takto dlouho nezdržíme. Bereme kontroly při cestě na shromaždiště, u cíle zjišťujeme, že máme stále čas, takže ještě zaběhneme na jednu z kontrol poblíž.
Protínáme cílovou čáru, přes 105 km za námi, 56 kontrol nalezeno, 333 bodů a devatenáctý flek. Celkem spokojeně vyrážíme doplnit energii do hash house.
- Pěkné videa: shromaždiště, start, průběh závodu
- GPS postupy
- Web závodů
- Výsledky