Po zkušenostech z předchozího ročníku SOW (swiss-orientiering-week) v Zermattu jsme nemohli vynechat ani ten letošní v neméně atraktivní oblasti Engadinu s centrem ve Svatém Mořici. Povedlo se nám zlákat i další duše, takže jsme v počtu 19 lidí z LPM obsadili příjemný cíp kempu TCS St.Moritz.

            Přijeli jsme už ve čtvrtek, takže jsme měli 2 dny na aklimatizaci (byli jsme v 1800 m.n.m) a hlavně na výlety. Počasí na začátku nebylo úplně optimální – pekelná zima hlavně večer a v noci, ale na druhou stranu ta vrstva sněhu, co napadla před naším příjezdem, vrcholkům hor velmi slušela.

            V pátek jsme využili jednu z tréninkových map, která pokrývala okolí kempu, k seznámení s terénem, odpoledne jsme nemohli vynechat procházku do Svatého Mořice s obrovským jezerem obklopeným ze všech stran horami.

            Sobota byla ve znamení celodenního výletu. Někteří zvolili jako východisko Julierpass (a tréninkovou mapu s kontrolami), někteří využili možnost nabrat výšku pohodlně díky pozemní lanovce na Muottas Muragl (2450 m.n.m).  Rozhled z tohoto místa je opravdu mimořádně pěkný, zvláště se vyjímají jezera v údolí mezi Malojapassem a St. Moritzem. V ruce s tréninkovou mapou jsme vystoupali dalších 300 výškových metrů nad jezero Muragl. Počasí nám přálo a sluníčko, které je symbolem St. Moritze, nás neopustilo ještě několik dalších dní.

            V neděli začala první várka závodů. Na 1. etapu jsme se cca 25 km vraceli údolím Innu směrem na Rakousko do jedné z několika rétorománských vesniček. Centrum bylo u té s nejpodivnějším názvem S-Chanf. Podobně jako u většiny dalších etap jsme museli počítat s 30 – 40 minutami cesty na start. Kromě toho, že starty byly daleko, byly hlavně taky vysoko a často jsme překonali kolem 100 – 150 m převýšení na 1 – 2 km. Celkem byly 3 starty pro nejkratší (dětské, nejstarší veteránské a příchozí), středně dlouhé (zkrácené, veteránské a mladší dorostenecké) a nejdelší tratě. Závodníci z jednotlivých startů se obvykle v lese moc nepotkávali, protože se pohybovali úplně v jiných částech prostoru (děti tedy nepřekážely eliťákům).

            1. etapa nás zavedla do svahu nad údolím ve výšce cca 1700 – 1800 m.n.m. První polovina závodu byla docela obtížná, polootevřené prostory, na mapě se vrstevnice kroutily a v terénu taky, samá údolíčka, rýhy a výběžky. Po překonání silnice po postavené kovové konstrukci (povinný postup) nás ještě čekaly náročnější kontroly v lesíku mezi silnicí a tratí, kde leckoho překvapily makety různých lesních zvířat (prý terče). Viděli jsme např. jezevce, kamzíky, vlka, srnky nebo medvěda. Závěr už byl běžák do centra. Cestou do kempu jsme se ještě zastavili v druhé rétorománské vesnici Zuoz a prošli jsme si její křivolaké uličky podle tréninkové mapy.

            Do centra 2. etapy jsme šli 4 km podél jezera San Murezzan pěšky. Odsud opět poměrně daleko na 3 různé starty. Ten můj (číslo 2) byl u dalšího malebného jezírka da Staz. Celá trasa byla kompletně v kopcovitých lesích. Lesy tvoří hlavně modříny a borovice (a kameny a díry a borůvčí a další nepříjemný podrost). Mapový start byl poměrně prudce vzhůru, takže jsem po pár metrech myslela, že zkolabuji, vůbec jsem to nemohla udýchat. Hodně jsme zase museli číst vrstevnice, opět tady byl samý kopeček, kupka, údolíčko, nosík, ale i kameny, srázky a naštěstí i cesty. Sběrka byla umístěna na velmi fotogenickém místě, celou dobu k ní jsme měli výhled na St. Moritz s jezerem a horami, pak otočka a doběh do mírného kopce (to už jsem myslela, že mě zabije).

            Centrum 3. etapy bylo u spodní stanice lanovky Bernina-Diavolezza v dalším údolí, kam jsme se opět přepravili autem. Na start jsme brutálně vystoupali a závod pak probíhal ve 2100 – 2300 m.n.m. V celém prostoru byla na mapě jediná cesta pod lanovkou, kterou jsme po pár prvních kontrolách kolmo přešli. Nejdelší postup po vrstevnici mezi kameny, skalními srázy, potůčky a ojedinělými modříny byl dost náročný, ale nějak se mi podařilo být stále v kontaktu mapou a neztratit se. Po etapě jsme ještě navštívili vedlejší údolí s ledovcem Morteratsch.

            Po 3. etapě následoval odpočinkový den. Svezli jsme se vlakem rhétských drah z Mořice do Predy (projeli jsme cca 5km dlouhý Albulatunnel). Z Predy jsme klesali údolím podél železniční trati do Bergünu. Trať je v této oblasti tak mimořádná (několik viaduktů, tunelů do zatáčky nad sebou apod.), že je na seznamu UNESCO a podél ní vede naučná stezka. Pohled na trať i projíždějící vlaky, divoký potok Aivra, okolní hory i zajímavé kytky jsme si i díky nádhernému počasí užili. Trať jsme potom zpět do Mořice absolvovali opět jako cestující.

            Další den jsme se bohužel probudili do deště. Doprava na 4. etapu do Malojapassu byla nejsložitější. Parkovali jsme zhruba v polovině vzdálenosti mezi kempem a Malojou. Z parkoviště nás odvezl autobus kyvadlové dopravy do Maloje a odtud společně s davem dalších orienťáků jsme ještě cca 2 km pochodovali do centra u velké přehradní hráze. Počasí se naštěstí umoudřilo. Nicméně v lese bylo mokro a po všudypřítomných kamenech a ve svahu to dost klouzalo. Kromě toho mi ve stanu vypadla buzola, takže jsem běžela s půjčenou, která ale neměla tu mojí obrovskou lupu. Bohužel v tomto terénu se moje hlava se záludnostmi a detaily dost dobře nepopasovala, takže jsem po problematických nálezech kontrol 1, 2 a 3 tu čtvrtou nenašla. Shodou okolností tady Jana B. ztratila čip, který mezi kameny, borůvčím a obecně bordelem už nenašla. Naštěstí se v SOW nejhorší etapa škrtá, takže jeden disk si může dovolit každý.

            Na 5. etapu jsme měli nalosovaný startovní čas v posledním bloku mezi 12. a 13. hodinou. To, co se nám zprvu jevilo jako výhoda, nás nakonec stálo celý závod. Ti, co startovali hned ráno, měli krásné počasí a dost času na to, aby vyjeli gondolou do centra na horní stanici lanovky, vystoupali cca 30 minut do cíle, odtud dalších cca 30 minut na svůj start a absolvovali závod mezi zhruba 6 jezery ve vysokohorském terénu s krásnými výhledy do údolí a ještě se dokázali vrátit dolů. Někteří s pozdějším startem ale dobíhali za lijáku a 2 hodiny stáli s ostatním na horní stanici lanovky a čekali, až přejde bouřka a liják (lanovka nejezdila a dolů pěšky je pořadatelé z bezpečnostních důvodů nepustili). No a my ostatní jsme se nahoru vůbec nedostali. Po zhruba půl hodině čekání ve frontě nám pořadatelé oznámili, že se blíží velká bouřka a závod je zrušený. Mrzelo nás to hlavně kvůli tomu, že se letos jednalo o jedinou cestu lanovkou a vysokohorský terén. Mapy jsme si mohli vyzvednout druhý den a zamáčknout slzu, o co jsme přišli.

            Na závěrečnou 6. etapu jsme naopak museli vstávat brzo, protože jsme startovali v prvním bloku ještě před 9. hodinou. Louka v centru byla dost podmáčená a ani v lese nebylo sucho. Na start zase daleko a vysoko, počasí vypadalo, že se nemůže rozhodnout, jak bude. Mlha se zvedala a zase padala. Hned na začátku jsme se prohnali přes několik luk, takže jsme byli po kolena mokří. Mně se poslední etapa dost líbila, s mapou jsem si rozuměla a vyhovovalo mi, že jsem se taky jednou mohla proběhnout po cestě. Mimo cestu to ale zase bylo o udržení směru v nepřehledném a členitém (ve všech směrech) terénu. Po doběhu zase začalo pršet a tento ráz počasí nás poslední závodní den neopustil.

            Odjížděli jsme druhý den ráno, kdy už zase vysvitlo sluníčko, aby splnilo 322 slunečních dní v tomto údolí (jak uvádí kdejaký průvodce). Až na tu zrušenou 5. etapu vše klaplo a vyšlo, závody a hlavně hory nezklamaly. S výsledky jsme sice díru do světa neudělali, ale ani jsme si neuřízli ostudu. Hlavně jsme však 10 dní přečkali bez újmy na zdraví. Další SOW bude v roce 2019 v okolí Gstaadu.

odkaz na stránky závodu http://www.swiss-o-week.ch/de/

(po rozkliknutí jednotlivých Tagesberichte se vpravo objeví mj. RouteGadget - OB postupy) 

odkaz na fotky http://janashow.rajce.idnes.cz/Svycarsko_2016/