Několik let určují místo naší zahraniční dovolené vícedenní závody OB. Letos jsme zvolili Mistrovství světa veteránů v Dánsku. Proč? Mistrovství světa! A nemusím hned každému vykládat, že nominační kritéria – dožít se veteránského věku a zaplatit startovné, nejsou tak náročná. Podobných nadšenců se našlo zhruba 4 500, nepočítaje mladé účastníky doprovodného veřejného závodu. Z kategorií byly nejpočetnější M60 – M70 s 350 – 420 závodníky, nejméně pak bylo těch úplně nejstarších a nejmladších (M90, 95,100 , W85, 90 – jednotlivci, MW80, MW35 – desítky). Nejznámější osobností asi byla Švýcarka Simone Niggli, která ke své sbírce 20 zlatých medailí z MS přidala další 3 zlaté medaile.
Závodní týden při absolvování všech tréninků a závodů byl velmi náročný, my jsme zbaběle vynechali 3 dny sprintů a přihlásili jsme se pouze na lesní disciplíny. Jinak to bylo v jednotlivých dnech následovně: trénink na sprint, kvalifikace, finále sprintu, trénink na middle, jedna kvalifikace na middle i long, finále middle, trénink na long, finále long.
Tréninky byly připraveny velmi pěkně. Už na prezentaci dostal každý závodník informace a tréninkové mapy v měřítku 1 : 10 000 a 1 : 7 500 (pro starší, myslím od MW60). Ve stanovený den od 8 do 17 hodin čekaly kontroly v lese, toiky na parkovišti, loučka v cíli. Mohli jsme si vyzkoušet, jak koresponduje mapa s realitou. Docela jsme se divili. Spousta cest a světlinek v mapě vůbec nebyla, rozhraní porostů se taky úplně neřešilo (pro mě osobně byly porosty úplně největší oříšek), naopak byly zamapovány ležící stromy jako malá světle zelená čárka orientovaná v mapě stejně jako padlý kmen v lese. Při tréninku na long jsme zase s láskou vzpomínali na čisté lesy bez haldy klacků a větví pod nohama, člověk se přerážel i za chůze, natož za běhu. Oba prostory byly pěkně členité, ale žádné brutální kopce, spíš jsme běhali po zvlněné rovince (což mi tedy dost vyhovovalo).
Naším prvním závodem byla kvalifikace na lesní disciplíny. Kategorie byly podle počtu závodníků rozděleny do několika rozběhů (s max. 80 běžci v jednom). Nejlepší postupovali do finále middlu A, déle B, C, D. Ale! Umístění ve finále middlu mělo vliv na finálovou skupinu longu, protože ti nejlepší si polepšili, nejhorší pohoršili a sestoupili. Kvalifikace i middle se konaly v suchém lese Tisvilde Hegn na pobřeží Severního moře. Písčitý podklad, členitý povrch, smíšený les. Některé kategorie se dostaly až k pobřežním dunám, některé do prostoru Troldeskoven se zkroucenými borovicemi. Při kvalifikaci jsem mohla hodně využívat cesty a oběhnout, co šlo, při finále middlu už jsem byla odkázaná na padlé stromy, udržení směru a terénní tvary. Taky se mi kvalifikace povedla o dost lépe.
Finále longu proběhlo ve vnitrozemí v lese Gribskov západně od jezera Esrum (les i jezero 2. největší v Dánsku). Povrch se vlnil snad ještě víc, přibyly vodoteče, bažinky, bažiny, paseky a značné množství bunkrů, u kterých se nacházely občerstvovačky a podle kterých se dalo dobře orientovat. Trať se mi líbila, pořád jsem musela hlídat a řešit, kde jsem a kudy půjdu. Dostkrát jsem zbaběle obíhala, ale pro mě je to obvykle stejně nejrychlejší postup, protože se v terénu ztratím. Celkově jsem se umístila asi nejlépe na takových závodech. Sice finále B, ale 24. místo ze 75 závodnic je můj momentální životní úspěch.
Organizace byla OK, organizátorů bylo obrovské množství (v dresech jako variace na dánskou vlajku) a byly schopni se poučit velmi pružně ze svých chyb. Jednou podcenili množství aut, přijíždějících jedinou úzkou komunikací na parkoviště. Vznikla několikakilometrová kolona a spousta závodníků nestíhala svůj start. I já jsem musela opustit auto a cca 3 km klusat jako další podél kolony na parkoviště a dál 1,5 km na shromaždiště. Stihla jsem (s rezervou 3 minuty). Druhý den upravili a rozšířili příjezdové možnosti, takže se situace neopakovala. Pro kategorie od 80 let výš byla připravena i doprava dodávkou k jejich startu.
Startů bylo vždy několik, úplně stranou probíhal veřejný závod, aby se mladí a neklidní nemotali pod nohama těm starším a naopak. Startovní koridory byly 4, v jednom z nich se fasovaly popisky. Pro zajímavost některá specifika závodů pro veterány: cestou na start několi cedulí s upozorněním: Máš čip?!, trojitá kontrola vymazání čipu, informace o zdravotním stavu, nemocech a lécích na zadní straně startovního čísla. Kromě toho sice klid večer v OB kempu, zato chrápání a tuberkolózní kašel ze stanů v noci a hlasitý hovor ze stanů brzy ráno (důchodci vstávali brzo a asi trpěli nedoslýchavostí). Vitalita veteránů, z nichž většina by mohla být mými rodiči, mě velmi zaujala a doufám, že i já mám před sebou ještě hodně let aktivního sportovního života.
My jsme ale do Dánska nejeli jen na závody OB, také jsme chtěli něco vidět a poznat. Určitě Kodaň, kam jsme si naplánovali výlet v den finále sprintu a mohli jsme se tak účastnit závodu chvíli jako diváci. Památky Unesco – katedrálu v Roskilde, hrad Kronborg, křídové útesy Stevns klint. Vikingy – lodě v Roskilde a kruhovou pevnost Trelleborg. Úžasné zámky se zahradami Frederiksborg a Fredensborg. Dánskou riviéru s písečnými plážemi a Severním mořem. Most Storebaelt.
Neuvěřitelně nám přálo počasí. Bylo to poprvé za 5 let, kdy jsem na dovolené v zahraničí spojené s několikadenními závody v OB nemusela nic sušit. Sice 2x pršelo, ale jemně a krátce. Na můj vkus bylo až dost teplo, ale naštěstí zvlášť u moře foukalo, tak se to dalo vydržet. Příští WMOC je dost daleko (Lotyšsko) a stejně je SOW v Gstaadu, ale v roce 2020 nás Slováci lákají na krásné terény v krasu s centrem v Košicích.
stránky závodu: http://www.wmoc2018.dk/
fotky na rajčeti: https://janashow.rajce.idnes.cz/Dansko_2018_a_taky_trochu_Nemecko