V roce 2014 jsme se poprvé nechali v létě zlákat na zahraniční vícedenní závody v atraktivním horském terénu (SOW v Zermattu) a od té doby se podobné závody staly hlavní součástí naší dovolené. Nejinak tomu bylo i letos, kdy jsme si vybrali 5 days of Tyrol (https://5days2017.tirol/) v rakouských Alpách.
První 3 etapy se konaly v údolí Wipptal mezi Innsbruckem a Brennerem (sprint, krátká, klasika), po odpočinkovém dni proběhly zbylé 2 etapy v okolí Imstu západně od Innsbrucku (krátká, klasika).
Velmi brzy jsme zjistili, že jsme v horských terénech stále nováčci a amatéři,čemuž odpovídali naše výsledky. Někteří jsme značně bojovali s mapou, někteří s fyzickou kondicí a někteří s problematicky schůdným terénem. Na mapě žlutá nebo bílá posázená zelenými flíčky a fleky,černými body, čarami a trojúhelníčky, vlnící se vrstevnice, v reálu vše na první pohled stejné, nerozlišitelné, strom, skupinka stromů, křoví, různá údolíčka, hřbítky, bažinky, potůčky, spoustu kamenů, skalek, balvanů a pochopitelně zdaleka ne vše v mapě. Prostě nádherný horský terén často s úžasnými výhledy. Jen kdybychom tam nemuseli hledat ty kontroly.
Užili jsme si i lanovky na 2., 3. a 4. etapu. Velmi často jsme museli překonávat různé ploty a ohradníky, obvykle horem, ale jednou jsem to musela vzít i spodem, plazila jsem se jako partyzán. (Plot byl sice kreslený jako překonatelný, ale ve výšce 2 metry měl natažený ostnatý drát a podle mapy se táhl proklatě daleko.) Také byla velká šance potkat krávy, které se v prostoru závodů volně pohybovaly. Jednu přímo u kontroly. Při tréninku jsem byla svědkem i kolize býka s trénujícím orienťákem. Ten si dvojici skotu na cestě okolo jezera fotil tak dlouho, až býka naštval a ten šel po něm. Nic se nestalo, orienťák utekl a býk důstojně odkráčel s družkou dál kolem jezera.
Počasí nám přálo hlavně ve Wipptalu, kde sice každý den pršelo, ale šikovně mimo závody nebo výlety. Na závody jsme měli teplo a slunečno. Bohužel poslední 2 etapy u Imstu už se to bez deště neobešlo, ale nějak jsme přežili.
Organizace byla fajn, centra pěkně vybraná, s dostatečným zázemím. Lanovky bez front, parkoviště pro E1-3 dostatečně velké, na E4-5 byla zajištěna kyvadlová doprava autobusy, které také jezdily s dostatečnou četností. Závodníků bylo cca 1400, z toho Čechů poměrně málo, necelých 40. Na start jsme se mohli dopravit dostatečně oblečeni (buď kvůli větru na horní stanici na Nößlachjoch cca 2000 m.n.m. nebo kvůli dešti v Hochimstu a Obtarrenzu), protože velmi dobře fungovala doprava oblečení ze startu do centra. Na startu ti dali oblečení do igelitky, označili startovním číslem, víceméně obratem dopravili dolů, kde igelitku přidali do správné číselné řady. Všechny informace ohledně etap jsme dostali v brožurce (v angličtině) na prezentaci. Před závody jsme si mohli dopřát několik tréninků ve velmi pěkných lokalitách, my jsme si vybrali okolí Obernberger See mezi Steinachem a Brennerem.
Sprint se mi moc líbil, i když jsem měla úplně zavařené mozkové závity – jednak bylo dost horko a jednak jsem celou dobu musela sakra přemýšlet, kudy oběhnu různé ploty, zákoutí, řeku, trať apod. Sprintu se účastnila i momentální světová ženská jednička Tove Alexandersoon.
E2 krátká je v mapě (1 : 7500) taková nenápadná, zdánlivě jednoduchá v jednom svahu v několika úrovních, žádná cesta, samé údolíčko a krouceninka. Pro mě to bylo sakra technicky náročné, ale umapovala jsem to – za chůze.
V E3 jsem zjistila, že jsem fakt nebožačka a už jen pohled na postup 3-4 mě úplně rozložil. Přitom se stačilo dostatečně dlouho držet vrstevnice a vyhlížet výrazný výběžek. Dorazil mě druhý dlouhý postup přes mapu 12-13. Sice jsem zvolila (určitě geniální) postup spodem, kdy jsem se vyhnula zbytečnému nastoupání a vzápětí ztrátě spousty vrtsevnic, ale v reálu jsem nedokázala správně spočítat potoky, podle kterých jsem chtěla poznat, kdy nahoru ke kontrole. Bylo jich tam o dost víc než v mapě... S odstupem, kdy mé vzbouřené emoce opadly, musím uznat, že to byla opravdu hezká etapa v parádním terénu.
Ani v E4 jsem se nepolepšila. Bohužel tady už od dopravy lanovkou na start pršelo a pršelo celý závod. Jinak i tam byl nádherný terén, spoustu vrstevnic, místy docela zahuštěných, kameny, skály a srázy, dokonce i cesty. Pravda, většinou kolmo k postupu.
Z E5 mi nejvíc utkvěl v paměti nejdelší postup 5-6, kdy jsem se jednak plazila pod tím plotem, jednak jsem šla přes mapový start a značný úsek jsem šla podrostem z jalovčí. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli jsou lepší ostružiny nebo jalovce. Jalovce, sice nepříjemně píchají, ale nemají šlahouny, které mně spolehlivě podrážejí nohy.
Po závodech mě pořadatelé ještě potěšili záplavou krásných fotografií, které jsme si mohli (bezplatně) v různých velikostech stáhnout. Tím docela trumfli jinak geniální švýcarské pořadatele SOW. Jediné, na co ještě čekám ( a nejspíš marně) jsou rakouské OB postupy.