Další letní vícedenní závody, které jsme absolvovali, byly Rumcajsovy míle. Oddíl z Jičína připravil ve skalách v Českém ráji nedaleko Valečova a Drábských světniček 4 etapy na prodloužený víkend.

            Celkem 11 závodníků ve výsledkové listině mělo vedle jména zkratku LPM, Štěpánka v D10N a Mirka v D45 se na závěr dokonce postavily na stupně vítězů – obě braly krásné 3. místo. Jirka v H21A obsadil 6. místo na pomyslné velké bedně.

            Závody to byly krásné a přinesly nám spoustu zážitků, ale teprve když jsem je líčila svým známým – neorienťákům, jsem si uvědomila, jak máme (orienťáci) tu představu o báječném víkendu úplně jinou než ostatní.

            Ubytováni jsme byli na louce mezi kravinci (spokojeně).

            Celkem 4x od pátečního odpoledne do nedělního oběda jsme přišli z lesa propocení (bylo horko), unavení, špinaví.  Nejen od kolen dolů, ale i po lokty nahoru a taky na zadku. Po zadku jsme totiž dost často jezdili mezi skálami do údolí – byl to zdaleka nejbezpečnější a dost možná i nejrychlejší postup. Ruce jsme naopak používali při obrácených postupech v brutálních svazích mezi skalami do kopce. Mapu do zubů a po čtyřech nahoru.

            Ten pot a špínu jsme smyli v lavorech se studenou užitkovou vodou, kterou jsme nabrali ve větším nafukovacím bazénu. Ráno a před každou etapou jsme si mohli vystát delší frontu před toi – toikami. A tohle absolvujeme dobrovolně a s nadšením.

            Protože skály za to stály. Všechny etapy proběhly na relativně malém prostoru jižně od Mužského. První etapa se odehrála pro většinu kategorií takto: Oběhnout skály na jednom kopci, přeběhnout přes louku na druhý, zopakovat si srázky, kameny, průchody na druhém kopci a hurá do cíle. Na druhém kopečku se nachází tzv. Obětní kámen u Smrkovce, ale buď jsem kolem něj neběžela, nebo naopak tak rychle, že jsem ho nezaregistrovala.

            S druhou etapou jsme se posunuli o něco na západ. Tratě byly v této etapě nejdelší s největším převýšením, za skalami jsme si museli vždy někam přeběhnout. Třetí etapa v sobotu odpoledne byla sprint. Což tedy rozhodně neznamenalo, že jsme byli v lese 15 minut. Měli jsme podrobnější mapu (1:5000, přičemž ty ostatní byly 1:7500) jednoho údolí, které jsme v podstatě oběhli a oblezli horem. Pořadatelé strašili, že poslední závod v tomto prostoru (před desetiletími) byl tak trochu horolezecký a některé kontroly tomu odpovídaly i letos. Ale nějak jsme přežili. Prostor sprintu nechali pořadatelé zpracovat jako prostorovou mapu – pohlednici. Super nápad – viz foto.

            Poslední etapa začínala nejzápadněji a po oběhnutí skal v prostoru, kde jsme ještě nebyli, jsme se vraceli přes „známé“ prostory na shromaždiště.

            Pokud srovnám předchozí závody v okolí Valečova s těmi letošními, najdu hned několik pozitiv. Nepršelo, takže nás z louky nemusel nikdo roztlačovat jako v roce 2010 (postupně jsme zneužili asi 4 skupinky orienťáků, jinak bychom louku neopustili). Nikdo ze závodníků nerozdupal vosí nebo sršní hnízdo, takže jsme přežili bez žihadel (ne jako předloni). A to hlavní – mapově i fyzicky jsem se zlepšila, takže jsem konečně skončila v lepší polovině!

            Takže ještě jednou – pro orienťáky parádní víkend.

Stránky závodu: http://scjicin.cz/jicin/main.php?zavody=53&menu=100